Marián Varga se stává klasikem

Marián Varga (druhý zprava) s Moyzesovým kvartetem. Působivá arteterapie, kde i staré hity pro Pavola Hammela mají nový, nerockerský háv.

Praha, 22. 1. 2007

Čas je ke slovenskému skladateli a klavíristovi Mariánu Vargovi milosrdný. Po euforiích bigbítové horečky přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy Varga jako stěžejní postava československé rockové hudby prudce vystoupal na vrchol popularity, i následných "prohrách", kdy stíhán depresemi přebíjenými alkoholem zůstával v ústraní, přichází důstojné stárnutí. A nová "pětihvězdičková" deska nahraná se smyčcovým Moyzesovým kvartetem je jeho ztělesněním či snad zduchovněním.

Marián Varga (druhý zprava) s Moyzesovým kvartetem. Působivá arteterapie, kde i staré hity Pavola Hammela mají nový, nerockerský háv.


Za několik dnů (29. ledna) šedesátiletý umělec tu až něžně rozvíjí motivy zakotvené v oněch euforických a intenzivní aktivitou naplněných dobách, kdy hrál se svou skupinou Collegium Musicum i dvě stě koncertů ročně, a také přepracovává své nejlepší písně známé z nahrávek se zpěvákem Pavolem Hammelem. Tento relikt minulosti ale pojímá nehistoricky. Mistrně budované melodie uhnětl s Moyzesovým kvartetem do působivé arteterapie, demonstrující harmonii v nejpřívětivějším smyslu slova.

Drobnokresby
Teprve do závěru nahrávky, v novější skladbě Antifona 2003, kde cituje ze 7. Symfonie Sergeje Prokofjeva, vkládá klavírní tóny řezavé jako střepy, které s vroucným violoncellem vedou rozpravu o moderním a klasickém pojímání hudby. Slastiplné album, kde Vargovi do partitury občas posvítí baterkou nejspíš nějaký Vivaldi, tak v nervóznější Antifoně nenachází tečku, ale otevřený konec: Marián Varga ještě není uzavřená kapitola.
Varga na albu s Moyzesovým kvartetem nebuduje rozměrnější dramata jako kdysi s úspěšným Collegiem. Soustředí se víc na zdůraznění drobných melodických motivů. A to i v případě asi dvacetiminutové Vianočné suity, jež je vlastně souborem krátkých "písniček" koncentrovaných do většího celku. Souvislost názvu s vánočním časem lze vnímat jen volně. Spíš se nabízí odkaz k nadčasovým duchovním rozměrům člověka či k radosti (z hudby), jež přináší zrození (melodie).
Už v časech Collegia napsal Varga pro album Konvergencie (1971) rozměrnou skladbu P. F. 1972, tematicky blízkou Vianočnej suitě. Suita vychází z variace P. F. (1982, 1983...) vydané v roce 1981 na dvojalbu Collegia Divergencie. O dvacet let později byla tato hudba přearanžována pro koncert Moyzesova kvarteta s Mariánem Vargou ve Slovenské filharmonii. Někdejší konzervatorista pohlcený zprvu jen klasickou hudbou, od níž ho na rocková pódia odvedlo uhranutí érou Beatles, se tak vrací k původním zdrojům. "Lidé mě znají jako rockera, i když já si myslím, že jím už dávno nejsem," řekl Varga před třemi roky magazínu UNI.

Kam dojela tramvaj
"Nerockersky" jsou na novém albu pojaty úpravy Vargových stěžejních bigbítových písní psaných pro Pavla Hammela či Jána Lehotského. Slavným songům jako Smutná ranná električka, Z ďatelín či Pomôž mi Varga vysypal kapsy plné někdy víc než třicetiletých nánosů nostalgie, vyčistil skla jejich brýlí, aby prokoukly, a uspořádal z nich další, nepojmenovanou "suitu", v níž melodie rozkvétají do nečekané průzračnosti. Kdysi je napsal člověk neklidné duše, který už coby student konzervatoře, již nikdy nedokončil, chtěl být víc "raubířem než dirigentem".
Časy se však mění. Skladatel Vladimír Godár o Vargovi před lety "troufale" prohlásil, že je hlavním nositelem kontinuity slovenské kultury. Nahrávka s Moyzesovým kvartetem dokládá, že Marián Varga je především nositelem své vlastní kontinuity - tvůrčí, bytostné, duchovní. "Stále trvám na tom, že svoji schopnost tvořit mám jen propůjčenou," řekl Petru Uličnému v demytizujícím knižním rozhovoru O cestách, které nevedou do Říma (2004), a narážel tak na talent seslaný z vyšších sfér. "Nemusím věřit v Boha, podstatné je, že Bůh věří ve mě."

http://ihned.cz/c3-23086215-000000_d-marian-varga-se-stava-klasikem