Recenze na album

Bouřka, vítr…tak začíná Střela zastavená v jantaru.

Jsou dvě krajní cesty, jak najít své věrné. Pečlivě prozkoumat, co okolí žádá a nabídnout mu to. Nebo odvážně otevřít sebe sama v naději, že se najdou tací, kteří zachytí, pochopí a přijmou náš obsah. Brněnská kapela Květy volí už od svých raných dob jednoznačně druhou možnost. Po prvních třech albech vydaných vlastním nákladem, teď opět v péči Indies, nejdřív digitálně, posléze i v tradičním provedení, údajně s velmi pěkným digipackem, přichází Střela.

Už název nového alba pokračuje v tradici symbolických poetických až surrealistických svorníků, které mohou zaujatému posluchači pomoci omezit na první pohled nekonečnou množinu významů jednotlivých písní.

Je nejkratší zařazený kratičký sampl z nahrávacího studia ("Jam č.6") zvukovou zprávou o vteřinách, kdy kulka uvízla v pryskyřici a spolu tak "naoko" zastavily běh času ? Možná...
Na jiném nenápadném albu z loňska ("Zase se na mě díváš, jak skládám svoje šaty") Kyšperský sampluje třeba zvuk fotografických přístrojů nebo trumpetu a pouští ji pozpátku. Čert ví, co všechno prováděl tady.

Koncertně sehranou sestavu (Martin E. Kyšperský - kytary, zpěv, Aleš Pilgr - bicí a perkuse, Ondřej Čech - baskytara, basa a zde i klavír; hudební špe(r)ky všeho druhu - všichni) při nahrávání doplnili hosté. Jednak stálý host zpěvačka Marta Svobodová, trumpetista Michal Gera, klávesista Milan Nytra a varhaník Ondřej Kyas. A návštěva je opravdu ozdobou domu, přinášející své malé sváteční "něco" nad rámec obvyklosti. Určitě je potřeba zmínit i hosta ne-hudebního. Výtvarnice Pavla Kačírková vytvořila klip k písni "Cirkus", který bude součástí fyzické podoby alba.

Hlas Marty Svobodové ať už v jednotlivých slovech či doprovodném vokálu ve skladbě "Cirkus" nebo v regulérním duetu "Je prosinec, je zima" svítí jako paprsek odražený kapkou vody. Jejímu jemně dávkovanému projevu věřím naprosto stejně jako expresivitě hlavního zpěváka.

Brno má Kaprála, Reinera a v rocku dnes především Kyšperského, básníka českého alternativního rocku, génia pravdivé hořkosti.

Ač to po vyslechnutí první skladby "Pověsím prádlo" nemusí tak vypadat, většina písní se nese na zklidněnější, melodičtější a lyričtější vlně, kterou nádherně dokresluje Gerova křídlovka. Skupina skvěle využívá možností plného dynamického spektra. Návod, který kapela nenápadně (podvědomě?) zabudovala dovnitř písně Listí podzimní : "Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý, a přiložíš své tělo těsně vedle mého, uslyšíš ... " bych doplnil ještě o doporučení dopřát si poslech na nejlepší vám dostupné reprodukční technice, abyste přišli o co nejméně detailů, které album prostoupily. Třeba geniální rozpuštění odrazu Seifertovy stejnojmenné básně do písně "Cirkus".

A vůbec odraz, stopa nebo odpověď jsou nejčastější slova, které mi při poslechu alba přicházejí na mysl. Jednotlivé písně reflektují nejen současné či minulé souputníky na hudební cestě (český underground, staří Jablkoňové, ale třeba i slovenští Longital resp. sólová tvorba Dana Salontaye), kultovní symboly (westerny) ale i předchozí tvorbu skupiny.

V písni "Noční hlídač" slyším míček vrácený za síť tenisového kurtu, na polovinu, kde hrají Hm ... wolkerovskou klasiku o topiči elektrárenském.

Je ten kocour zmíněný v závěrečné "Je prosinec, je zima" tímtéž, který dal předchozímu CD titul? A smířil se už medvěd hrající na cembalo ("Cirkus") s Jakubovým odmítnutím? Možná.

Občas zatahá za ucho obrácený přízvuk, jenže...můžeme si být jisti, že to není úmysl člověka, který si dokáže vyhrát třeba s dvojverším :

"...myslíš, že ta voda slaná je těmi dětmi vyplakána ?"

V textech se to hemží hrdiny nepříliš typickými. Vlastně kromě vypravěče a jeho milé (milých?), dětí, které nejsou, šerifova syna, černocha ve stříbrném obleku a hlídače, zabydlují prostor spíše zvířata. A láska, samozřejmě. Taková, o jaké se nám většinou (ani) nezdá, natož aby se (byť na ten jediný den) stala skutečností:

"... já jako sedm pudlů,
měnících se na rybu.
Ty, která slyšíš,
o čem pak ona mlčí.
Až do tvého města,
které jmenuje se Samota
přijede cirkus
a to jsem jenom já.
Postavím stan
ty všechna místa obsadíš
a víš, že zítra budu pryč.
Jsem cizí člověk
ve vlastním srdci ..."


Slyšíme tu kousky alternativy, reggae, španělských rytmů, sborů téměř až chrámových, v klávesových nástrojích nálady jak z přelomu 60/70 let, ale celé dohromady se to vzpírá jakémukoliv jinému označení, než Květy samy.

Kdo našel zalíbení v jejich předchozí tvorbě bude mile potěšen, kdo je pozná až nyní, má co objevovat pozpátku.

Anebo je to celé jinak ? Může být, ale bude to už vaše vlastní "jinak". Je-li radost z tohoto nacházení vaší cestou, pak směle vykročte. Je kam.



Spoluautorkou tohoto textu je Simona Vráblíková.
Psáno pro MusicZone.cz
Petr Vlasák|sobota 2. únor 2008 13:54

http://vlasak.blog.idnes.cz/